"Ave Imperator, morituri te salutant."

Spousta nezodpovězených otázek

19. května 2014 v 17:43 | Marrei |  Téma týdne
"Kdo jsi?" ptám se. Ale ona mlčí.
Pohnu rukou. Ona také. Naše prsty se střetnou na chladném skle.
Křičím na ni, ale snad neslyší. Možná taky křičí, ústa má otevřená, ale neslyším jedinou hlásku.
Kdo jsi? Kdo jsi? Kdo jsi?
A ptám se já nebo ona?
Je smutná. Vidím jí to v očích, třebaže netuším, co to způsobilo. Ani nevím, kdy jsem si tohohle začala všímat u lidí. Ale teď mám pocit, že vím. A že ona je smutná.
Nelze ji obejmout přes chladné sklo. Nelze jí nic říci, protože neslyší.
 

Mám ráda náš ústav.

13. května 2014 v 18:12 | Marrei |  Myšlenky
Mám rád náš ústav. Tohle mi už asi dva roky stojí na mém černém tričku na tělocvik.
Je to pravda. Naše drahé gymnázium je ústav. A jak s chutí říkáme, dostali jsme osm let za vraždu.
Většina lidí z gymplu blbne už v momentě, kdy má za sebou rok, dva. Je zajímavé pak vídat na obědě takové druháky, třeťáky, kdy se na ně s kamarádkou díváme stylem, jestli je to i naše budoucnost. Pravda je taková, že už teď jsme možná horší, protože patříme mezi ty blázny, co se rozhodli, že do toho ústavu budou chodit celých osm let. A vůbec není pozitivní fakt, že už víc než polovinu mám za sebou.

Dítě ve tmě

10. května 2014 v 15:17 | Marrei |  Povídky
Po více než měsíci jsem něco konečně dopsala. Tu povídku jsem v hlavě nosila docela dlouho, až jsem se k tomu dostala... Osobně z ní mám docela pozitivní pocit, nicméně nevím, co si o ní myslí ostatní - protože i když jsem ji posílala třem kamarádkám s prosbou o kritiku, nějak asi zůstala zapomenuta... A tak žádám alespoň vás o komentáře, budu za ně moc a moc ráda. :) Hlavně proto, že ten konec je taková metafora, popravdě je mám dost v oblibě, i když pokud mi skočí do komunikace s ostatními, jsou mi vyčítány, protože to vlastně nedává smysl, neví, co myslím...
Jedná se o originální povídku, možná částečně historickou, záleží na tom, jak to berete. Za komentáře posílám virtuální objetí a budu velmi vděčná. :)
 


Styl dnešní generace a Fanfiction

8. května 2014 v 15:39 | Marrei |  Téma týdne
Styl... Poslední dobou bývá zvykem, že již není dobré být originální, svůj. Svět se mění ve stádo oveček a podle většiny je to tak dobře. Jeden styl, jedno myšlení... Někdo by mohl namítnout, že je to vlastně dobře, že to spojuje mladé lidi, vytváří přátele... V tomhle článku se nechci zabývat tím, zda je to dobře či ne, nejsem si jista, zda by na něco takového stačily mé vlastní zkušenosti. Chci se ale podívat na něco, co je se stylem v poslední době velmi spojeno. Na Fanfiction.

Technické muzeum Sinsheim

3. května 2014 v 18:18 | Marrei |  Deník
Znáte to. Sedíte si na matice, trochu naštvaní, ale krotíte se. A pak se vás vyučující zeptá, zda byste nechtěli jet na exkurzi. Do Německa. Do technického muzea. A vlastně to budete mít zadarmo, protože to hradí Unie rodičů a je to vedeno jako projekt Evropské unie. To odmítnout nešlo a ráda jsem souhlasila. Původně se to sice zamýšlelo jako exkurze dvoudenní, kdy bychom kromě Sinsheimu navštívili i spřátelené muzeum ve Špýru, ale to nakonec nevyšlo. I tak to byl skvělý výlet. Jeli jsme jako mix lidí z různých tříd - od nás pět holek. Protože to bylo jako exkurze za odměnu, abych to tak řekla, tak se účastníci vybírali podle prospěchu a zájmu o fyziku, chemii, biologii (neptejte se mě, co tam dělá ta biologie, ale prostě to tak bylo). Jistě, mělo to svou nevýhodu v tom, že jsem vstávala v půl čtvrté ráno a vracela se o půlnoci. (A taky přišla o písemku z dějepisu.) Ale jinak to bylo naprosto skvělé. :) Fotografie a více v CČ.

Když je mluvení problém.

29. dubna 2014 v 18:09 | Marrei |  Deník
Možná takového člověka znáte. Možná chodí s vámi do třídy nebo někam jinam. Možná se mu smějete. Možná nad tím nechápavě kroutíte hlavou.

Jsem introvert. Dost silný introvert. I když se dokážu bavit s lidmi. Prohodit pár slov, odpovědět - žádný problém. Když mám náladu, celý den se můžu se svou spolusedící. Když se ocitnu v dobré společnosti, vydržím to i týden. Jen se bavím, někdy spíš poslouchám. Směju se vtipům a připadám si naprosto normální. Jenže...

Nemám to tak pořád. Jen málokdy. Zjistila jsem, že jedna akce s bláznivou bandou lidí z virtuální školy na motivy Harryho Pottera je fajn. Ty lidi jsem viděla poprvé v životě (alespoň většinu) a ono to šlo. Přesto tu je něco, co mi stále dělá problémy.

Mluvení před třídou.

Kam dál