"Ave Imperator, morituri te salutant."

Duben 2014

Když je mluvení problém.

29. dubna 2014 v 18:09 | Marrei |  Deník
Možná takového člověka znáte. Možná chodí s vámi do třídy nebo někam jinam. Možná se mu smějete. Možná nad tím nechápavě kroutíte hlavou.

Jsem introvert. Dost silný introvert. I když se dokážu bavit s lidmi. Prohodit pár slov, odpovědět - žádný problém. Když mám náladu, celý den se můžu se svou spolusedící. Když se ocitnu v dobré společnosti, vydržím to i týden. Jen se bavím, někdy spíš poslouchám. Směju se vtipům a připadám si naprosto normální. Jenže...

Nemám to tak pořád. Jen málokdy. Zjistila jsem, že jedna akce s bláznivou bandou lidí z virtuální školy na motivy Harryho Pottera je fajn. Ty lidi jsem viděla poprvé v životě (alespoň většinu) a ono to šlo. Přesto tu je něco, co mi stále dělá problémy.

Mluvení před třídou.

Sním, píši, poslouchám.

25. dubna 2014 v 17:40 | Marrei |  Téma týdne
Hudba. Žijeme s ní, i když si to možná neuvědomuje a zatvrzele odmítáme, že přeci nic neposloucháme, že neplýtváme svým drahocenným časem. Nemohu říci, že jsem nějaký velký milovník hudby - nerada zpívám (Pokud to není ten případ, kdy je po půlnoci, jsem na akci s kamarády a s holkami si zazpíváme cokoliv od Ginevry, protože je nám prostě fajn.), jsem ráda, že už nemusím hrát na flétnu, na koncerty chodím občas a to jen mamce, která hraje druhé housle v našem děčínském amatérském symfonickém orchestru. Nevyznám se ve všech interpretech, neznám všechny možné žánry. Jsem bez hudebního sluchu, a tak ani nevím, jestli je to opravdu dobré, jestli to ladí a nemá to být jinak. V životě jsem to nepoznala a patrně se mi to také nikdy nepovede.

Hudbu vnímám jinak. Poslouchám všechno možné, nejsem vysazená na jeden žánr. Hudba pro mě znamená dveře. Ke vzpomínkám, pocitům. Je mi jedno, zda to zní dobře či špatně, jak na danou skladbu pohlížejí ostatní. Jsou to tóny písně, co mě někdy naprosto rozesmějí, vykouzlí úsměv na tváři. I když je to podle někoho "jen" píseň, jen pár řádků not.

Nějakou dobu jsem přemýšlela, co na tohle TT napsat. A proč ne to, jaké skladby to vlastně jsou a co vlastně znamenají?

Ten, kdo stojí v koutě

24. dubna 2014 v 18:18 | Marrei |  Recenze
Byl pátek. Měla jsem za sebou hodinu psaní všemi deseti a mířila k nám do třídy, na matiku. Doslova ve dveřích jsem potkala Kaisu, která mi do ruky šoupla malou, zelenou knížečku. Jednou jsem se ji zeptala, jestli by mi ji nepůjčila. A ona si po čase vzpomněla a sama mi ji donesla. A tak mi začal víkend s jednou moc krásnou knihou...

Ten, kdo stojí v koutě
Původní název: The Perks of Being a Wallflower
Autor: Stephen Chbovsky
Překladatel: Vratislav Kadlec
Nakladatelství: Slovar
Rok vydání: 2012
Počet stran: 216

Anotace: Když člověk stojí v koutě, může si všimnout spousty úžasných věcí. Ale pak přijde chvíle, kdy je třeba vykročit na parket a začít opravdu žít. Strhujícímu románu Stephena Chboskeho o dilematu mezi nečinností a touhou se dostalo nadšeného přijetí, vyvolal polemiku a získal miliony oddaných čtenářů. Příběh o dospívání na střední škole, který Charlie vypráví v dopisech, je otevřenější a důvěrnější než leckterý deník, zároveň vtipný i sžíravý. Nevíme, kde Charlie bydlí, ani komu píše - máme jen slova, o která se rozhodl podělit. Zmítán touhou žít svůj vlastní život i touhou vymanit se z role, která mu připadla, prozkoumává dosud neznámé území. Před ním se otvírá svět prvních lásek, rodinných dramat i nových přátelství. Svět sexu, drog a Rocky Horror Picture Show, kde klíčem ke štěstí může být například ta správná píseň, díky níž se můžete řítit tunelem a cítit se nekonečně. V Charliem se autorovi podařilo stvořit vypravěče, který vás uhrane a přenese zpět do divokých a intenzivně prožívaných dní na prahu dospělosti, kdy se život podobal jízdě na horské dráze. (Zdroj: slovart.cz)

Den (ne)blbec

19. dubna 2014 v 21:07 | Marrei |  Deník
Znáte takový ten pocit, kdy se ráno zdá, že celý den půjde absolutně do kopru? A pak se večer posadíte k počítači a uvědomíte si, že to vlastně nebylo až tak zlé?

Budík mi zavibroval v šest hodin. Vstala jsem, připravila si věci, najedla se... V tašce jsem měla věci připravené na celodenní výlet do Terezína. Pak jsem se v půl sedmé dozvěděla, že má kamarádka, se kterou jsem měla jet, je nemocná. Všechno to automaticky padlo.

Já ani nevím, jestli dokážu nějak rozumně popsat všechny ty pocity. Byla jsem zklamaná, trochu, smutná a naštvaná na celý svět, protože jak se zdá, zrovna mně se musí dít to, že ačkoliv jsem osoba, která má až týden dopředu naplánováno všechno, co bude dělat, ostatní v jejím okolí mění narychlo plány - ať z vlastní vůle či ne.

A musí mít knihomil jen klasické knihy?

17. dubna 2014 v 19:00 | Marrei |  Téma týdne
Poslední dobou se víc a víc setkávám s tím, že ti "praví" knihomolové mají mít hlavně spoustu knih. Mají je mít naskládané všude možně, přeplněnou knihovnu, mají je mít na stole, pod stolem, na podlaze... Je jedno, co je to za knihy - zda fantasy, dívčí romány, detektivky, povinná četba, válečné romány... Prostě je to kniha, hmatatelná, můžete v ní listovat dle libosti, pokud možno je tlustá, někdy také zaprášená, ale to knihomil nepřizná.

Čtečky se považují za něco, co ke knihomolovi nepatří. Prostě ne. Vždyť čtečka je špatná, mají ji hlavně děti, kterým stejně k ničemu není a tak dále... Dříve jsem tyhle věci neřešila. Možná je ani nepostřehla. Ale postupem času se to prostě změnilo.

Začalo to tím, že jsem k Vánocům dostala čtečku. Tím se omezily mé návštěvy knihovny, protože všechno, na co jsem čekala i měsíce, jsem náhle měla.

Já a vztahy

16. dubna 2014 v 17:10 | Marrei |  Deník
Vypadá to, že v rubrice deník toho moc deníkového nebude. Ale co už. Ke vztahům jsem se dostala v neděli při diskuzi s mamkou. (Takže ano, sice bych měla napsat povídku, recenzi, ale stejně to nedělám.)

Jde hlavně o to, že vztahy - myslím ty, ve kterých jsou dva lidé do sebe zamilovaní, chodí spolu a je jedno, jak dlouho to trvá - moc nemusím. A hlavně je nechápu. I když je mi patnáct, což je podle mého okolí věk, kdy bych s někým chodit měla. Prostě jsem v pubertě, dospívám, je mi -náct, a tak je to téměř moje společenská povinnost.

Hodně lidí okolo mě - a teď mluvím o spolužácích, vrstevnících - někoho má. Jenže... Je pravda, že i mezi nimi najdu takové, kteří s tím svým jsou už delší dobu. Rok, dva... Že jde vidět, že jim to drží, že to už dávno není pouhé vodění se za ručičku. Nemám nic proti tomu, přeji jim to, i když je třeba zrovna v lásce nemám. A pak tu jsou takové ty vztahy, které trvají týden, maximálně dva, oba zúčastnění si přísahají nehynoucí lásku, změní stavy na FB, který bude zahlcen jejich zamilovanými fotečkami a statusy, možná spolu skutečně něco budou mít, a pak to prostě skončí. Na to, co bylo před týdnem, si nikdo nepamatuje. Holka si možná popláče, jindy je z ní silná žena, která kluka, se kterým se všechno událo, prohlásí za někoho, kdo jí prostě nebyl dostatečně hoden, v horším případě pomluví...

Myšlenkový palác

10. dubna 2014 v 17:39 | Marrei |  Téma týdne
Myšlenkový palác. Pokud sledujete Sherlocka od BBC, zcela jistě víte, o čem je řeč. Jedná se o určitou pomůcku pro to, aby si člověk zapamatoval co nejvíce věcí. Umisťuje je do prostoru, přidává k nim souvislosti - a pak je na těch místech nachází. Sherlock je v tomto rozhodně mistr. Možná se ptáte, proč se tak jmenuje i tento článek. Nemohu tvrdit, že svůj myšlenkový palác využívám k tomu, abych si něco zapamatovala. Samo o sobě mám na zapamatování jiné metody, které se mi jeví jako velmi účinné a dostačující.

Pokud znáte povídku Elysejský klíč, víte něco o jakémsi sálu vědomí. Je to prostor plný vašich vzpomínek, myšlenek, pocitů. Dalo by se říci, že můj myšlenkový palác je něco podobného.
Není to sice palác v pravém smyslu slova. Jedná se spíše o město. O město v oblacích. Právě proto o něm píši teď, v rámci tématu týdne. Nejedná se o budovu. Jedná se jen o samostatné místnosti umístěné v krajině, v různých scenériích. Mám jich několik a každá slouží k něčemu jinému.

A tak vás srdečně zvu dovnitř. Ne že bych vám měla v plánu ukázat naprosto vše - každý si některé věci za každou cenu chceme udržet v soukromí - ale část ano. Možná bych vám, ještě než začnu, mohla objasnit, proč jsem si něco takto ve své hlavě vytvořila. Zřejmě mě mrzelo, že jsem začala zapomínat, jak vypadají některá místa, která jsem viděla. A tak jsem se k nim začala více upínat, lépe pozorovat a přiřazovat k nim pocity, emoce. A některé z nich i pravidelně navštěvovat…

Matematika na deset způsobů

8. dubna 2014 v 17:37 | Marrei |  Deník
"Kdybych měl k dispozici hodinu na zvládnutí problému, na kterém by závisel můj život, strávil bych 40 minut jeho studiem, 15 minut jeho analýzou a 5 minut jeho řešením."
- Albert Einstein

I když je pravda, že na těch dnešních úlohách, které jsme měli v matematické olympiádě, nezávisel můj život, budiž tento citát důkazem, že skutečně nejsem Einstein. Neboť já přečtu zadání. Zamyslím se. Začnu počítat. Nevychází mi to. Přepočítávám, přepočítávám, přijdu na to, že počáteční úvaha byla špatná a pak - nějakým naprosto záhadným způsobem - dojdu k výsledku.

A takhle Marrei počítala celou olympiádu. Jednu úlohu má určitě správně - protože zahrnovala jí milou logiku. Možná spíše věc, kterou by čekala v Pythagoriádě či Klokanovi, ne že by si stěžovala, je to příjemné na rozehřátí mozku. Pak má dvě, u kterých si není jista, zda to má zapsané úplně dobře - zvlášť když pak viděla ty popsané A4 v porovnání s jejím jedním delším odstavcem. A ta čtvrtá... Znáte takové ty vtipy o matice/fyzice a úlohách typu: "Kokos je hnědý. Vypočítejte délku stínu, jestliže víte, že vzdálenost Země od Slunce je 1 AU."?
Tak něco podobného - alespoň pro mě - tam bylo. Koukala jsem na to dlouho. Hodně dlouho. Zadaný čtyřúhelník se mi povedlo nějak narýsovat, abych to viděla. Vzpomněla jsem si na vzorec. Jo a to bylo vše.

I tak jsem ale spokojená - mohlo by to být horší. Hodně jsem počítala, přemýšlela, procvičila si mozek, což je hlavní. Nemám ambice být pořád první a podobně. Prostě to zkusit. A navíc už jen se dostat do toho krajského kola - tedy vůbec nejdál - je pro mě úspěch, tuhle olympiádu jsem naposled dělala v páté třídě - byla jsem líná počítat domácí kolo celý malý gympl, znáte to. A letos jsem to počítala poslední týden, v posteli, nemocná. (Což nebyl dobrý nápad, mimochodem.)

A jak se zdá, dnešek se okolo matematiky točí celý. Protože bylo zase vytaženo téma - chcete něco udělat proti naší matikářce?

Abych vás uvedla do situace - naše drahá matikářka neumí vysvětlovat, sama nechápe, zadává příklady, které někdy ani sama nevypočítá. V písemce vám něco označí jako numerickou chybu a přitom to máte dobře. Ta chyba je jinde, ale že by ji našla? Ale jděte...

Minulé čtyři roky jsem s ní přežila fyziku. Věděla jsem, že pak budeme mít někoho jiného - a máme, naprosto úžasnou fyzikářku, od které chápu vše - a nebylo to pro mě až tak důležité. Jenže matika je. Chtěla bych ji jednoho dne studovat. Zbožňuji ji. Miluji logiku, logické úlohy, všechno. Baví mě počítat. Jenže jako každý jiný člověk potřebuji, aby mi někdo něco vysvětlil. Nebo mi v tom alespoň nedělal guláš - což naše matikářka s oblibou dělá. Někdy mám pocit, že by bylo lepší, kdybych na ty hodiny nechodila a učila se sama. Což jaksi nejde...

Mám také naprosto skvělou třídu. Jsme slabý ročník. A zrovna brali dvě třídy. Osobně bych byla přijata, i kdyby brali jen jednu. Co na tom, skončila jsem ve třídě i s lidmi okolo třicátého místa a dokonce s jedním, který se odvolával. Jsou to lidé, kterým jde jen o ten list papíru (maturitu). Vyrušují, nedávají pozor, otravují, ptají se na nesmyslné věci. A takové lidi si člověk snadno získá, když jim dá občas lehkou písemku. Nebo si uvědomí, že protože ta matikářka to sama neumí, tak to nebude chtít po nás, ne? Jednoduché, snadné. Maturita z matiky není povinná - a dokonce ani příliš náročná po zrušení těžší verze. Co na tom, že někdo by chtěl jít na techniku... A nestát se tedy jedním z těch tisíců lidí, co vystudují nějaký nesmyslný humanitní obor a pak skončí za kasou.

Mám spolužačku, která o naší matikářce tvrdí, že je skvělá. Ano, jako člověk je fajn - i když mě štve tím, že na mě začala brát zvláštní ohledy poté, co se řeklo, že špatně slyším a nosím sluchadla. Předtím mě z fyziky zkoušela dvakrát ročně - někoho vůbec - a skoro na mně byla až zasedlá. Ta spolužačka také tvrdí, že je jedno, že nám nevysvětlí všechny postupy. Stačí jeden, ne? S tím bych souhlasila. Kdyby vysvětlila obecný. Což nedělá. Například u dělitelnosti - na kterou jsem sice chyběla, ale i výpisky stačí, víte - tam dávala různé, speciální postupy, které můžete aplikovat na jeden, dva typy příkladů. Ten základní nikde.

Když jsme dnes jeli na olympiádu, ve vlaku jsme jako vždy probírali naše drahé vyučující. Jela s námi i naše knihovnice, která říkala, že také měla blbého učitele na matematiku, ale že se to pak naučila i sama, pomocí dálkového doučování a knížek. Což mi dává naději, samozřejmě. Věřím v sama sebe, že tohle zvládnu. Mám i cíl na prázdniny - každý den počítat a luštit sudoku. Pak si otevřít soubor s věcmi za letošní rok, který průběžně píšu, knížky a doplnit si to. Přesné definice, postupy. Pokračovat v tom i v sextě, septimě, oktávě. Odmaturovat za jedna a dostat se na MatFyz. A až tu matiku vystuduju - a třeba i udělám doktorát - o který se naše matikářka marně pokouší už asi 15 let - tak prostě za ní přijít a říci, že děkuji. Že děkuji za to, že mě naučila to, že se tu matiku musím naučit sama, když mě ji nenaučí někdo jiný. Ať to dopadne jakkoliv, za tímhle si půjdu. Ať budeme mít ji či někoho jiného.

Není to ani sen. Je to cíl. Něco, za čím můžete jít, něco, čeho se můžete držet. Jaký máte vy? Někdy by mě zajímalo, jaký měl vlastně cíl Einstein. Takový ten osobní, vlastní, který si člověk uchovává hlavně v hlavě. Znovu a znovu projíždím jeho citáty, které jsou prostě skvělé, jedinečné. Takoví lidé by měli být vzory. Škoda, že to tak nebývá...

"Dvě věci jsou nekonečné - vesmír a lidská hloupost. Ale u vesmíru to není tak jisté." - Albert Einstein

Marrei

5. dubna 2014 v 19:40 | Marrei
Dum spiro spero.

Marrei. Zvláštní to přezdívka, není-li pravda? Neptejte se mne, jak vznikla. Neřeknu vám to. Možná jen podotknu, že je - tak trochu - spjatá s mým vlastním jménem.

Pokud jste otevřeli tento článek, předpokládám, že vás zajímá, kdo jsem. Pravda je taková, že to netuším sama.
Vím, jen pár věcí, takové ty základní, které zná každý... Třeba to, že jsem se narodila 54 let po Dni D. Že ústav, do kterého každý den docházím, má na sobě nápis gymnázium. Že bydlím kdesi na severu Čech.

Pak je tu pár věcí, které jsem zjistila časem. Že třeba ráda čtu a píšu. Že zbožňuji matematiku a jednoho dne bych ji chtěla studovat. Že jsem ráda v přírodě, u koní, v lese, na louce. Že mám ráda období druhé světové války a nepohrdnu antikou. Zbytek mě nudí.

(Při troše pozornosti je také možné si povšimnout, že strašně ráda opakuji stejné slovo na začátku vět, pokud spolu nějak souvisí. Někteří mi to vyčítají, ale nic si z toho nedělám... Každý píšeme jinak, že.)

Nemyslím si o sobě, že jsem nějak výjimečná. Mohu vůbec být ráda, že jsem, že existuji. Přiznávám, že jsem blázen a mám divné myšlenkové pochody. A někdy až moc přemýšlím. A někdy vůbec a něco mi nedojde. Proto mohu občas působit natvrdle. A jako idiot. Smutné může být, že aktuálně nemám žádný důkaz pro to, který by to vyvracel.

Snažím se nesoudit ostatní, protože nemohu znát celý jejich příběh. Jsem tolerantní, myslím. Pokud mi necpete svůj názor. Jistě, inteligentní diskuzi se nebráním, ale v případě, že mě někdo označí za hotového ďábla, protože nevěřím v Boha, tak ať si trhne, že.

Jestli vás zajímá ještě něco, ptejte se. Odpovím, pokud to bude v mých silách (a nebude mi to vadit, samozřejmě).

Mějte se krásně.

Marrei :)