"Ave Imperator, morituri te salutant."

Já a vztahy

16. dubna 2014 v 17:10 | Marrei |  Deník
Vypadá to, že v rubrice deník toho moc deníkového nebude. Ale co už. Ke vztahům jsem se dostala v neděli při diskuzi s mamkou. (Takže ano, sice bych měla napsat povídku, recenzi, ale stejně to nedělám.)

Jde hlavně o to, že vztahy - myslím ty, ve kterých jsou dva lidé do sebe zamilovaní, chodí spolu a je jedno, jak dlouho to trvá - moc nemusím. A hlavně je nechápu. I když je mi patnáct, což je podle mého okolí věk, kdy bych s někým chodit měla. Prostě jsem v pubertě, dospívám, je mi -náct, a tak je to téměř moje společenská povinnost.

Hodně lidí okolo mě - a teď mluvím o spolužácích, vrstevnících - někoho má. Jenže... Je pravda, že i mezi nimi najdu takové, kteří s tím svým jsou už delší dobu. Rok, dva... Že jde vidět, že jim to drží, že to už dávno není pouhé vodění se za ručičku. Nemám nic proti tomu, přeji jim to, i když je třeba zrovna v lásce nemám. A pak tu jsou takové ty vztahy, které trvají týden, maximálně dva, oba zúčastnění si přísahají nehynoucí lásku, změní stavy na FB, který bude zahlcen jejich zamilovanými fotečkami a statusy, možná spolu skutečně něco budou mít, a pak to prostě skončí. Na to, co bylo před týdnem, si nikdo nepamatuje. Holka si možná popláče, jindy je z ní silná žena, která kluka, se kterým se všechno událo, prohlásí za někoho, kdo jí prostě nebyl dostatečně hoden, v horším případě pomluví...



Přestávám chápat docela brzy. Často se ti lidé ani neznají dlouho, ale už jsou schopni tohle tvrdit. Mám z nich pocit, že ten vztah je něco, co už není mezi nimi, žádné intimnosti, žádné kouzlo. Že je to jen něco pro všechny okolo, potrava pro školní drby.

Jistě, každý to máme jinak. To, že určitou osobu miluji, jsem poznala téměř po roce komunikace. A vím, že dát najevo veřejně by pro mě bylo neuvěřitelně těžké, patrně už z toho ohledu, že stojím na jiném patře, abych tak řekla s odkazem na Elysejský klíč. Chápu, že někdo je rychlejší, že pozná za krátkou dobu, že ta osoba je ta pravá, přitom se nestydí. (I když mi tak obecně přijde, že heterosexuálové to mají v tomto ohledu prostě jednoduší. Oni se nemusejí zabývat těmi věcmi, jako zda je jejich milovaný/á stejné orientace, zda je to skutečně láska, zda to není jen přátelství, které prolezlo radioaktivním zářením a konečně - zda jsou něco takového schopni přiznat i před okolím s vědomím, že ne každý to přijme.)

Když se něco takového stane u toho člověka jednou, dvakrát, lze to chápat. Každý se splete - ale také se předpokládá, že se poučí. Jenže když se to opakuje, stále a stále, ztrácím se v tom. Mám z toho všeho skutečně takový pocit, že téměř nejde o to, co cítíte, jak vám je. Jistě, nemohu čekat, že to automaticky bude láska navěky, této představy jsem se zbavila dost rychle. Klidně, ať si střídají své přítele/přítelkyně obden.

Ale proč ksakru říkají, že milují?

Já vím, že láska má mnoho podob. Mateřská, přátelská a tak dále... Ale stále mám pocit, že člověk nemůže milovat všechny. Můžeme mít rádi, můžeme se v jejich přítomnosti cítit dobře, být šťastní. Ale stále to není to samé jako milovat.

Mám z toho pak pocit, že je to výsměch. (Pokud si myslíte, že si všechno moc beru, dobrá, jako urážku beru, když mi matikářka opraví něco v písemce, že to je numerická chyba a přitom to mám dobře...) Výsměch všem mým hodnotám, lidem, kteří se skutečně milují, není to posedlost, zakoukání se...

A co je pro mě nejhorší, je fakt, že to lidé pak čekají i ode mě.

Jakmile někomu v patnácti letech řeknete, že "kluka" jste naposled měli na základce, "chodili" jste spolu od první do třetí třídy, o "rozchodu" vám ani neřekl a jediné, co jste pak udělali, bylo to, že jste si chvíli probrečeli v šatně a druhý den vám už nic nebylo, tak jste prostě divní. Teď se téměř čeká, že než dostanete občanku, musíte mít nejen několik různých kluků (dívek), ale pokud možno mít za sebou už první sex. Nedej bože, pokud je vám osmnáct a stále jste panna...

Nepatřím mezi osoby, které by se sexu bály. Nebo by o něm ani nechtěly mluvit. Jen netuším, proč bych se měla zúčastnit nějakého divného závodu a přijít o to s prvním klukem, kterého potkám na diskotéce. Nehledě na možné následky - už několikrát se mi stalo, že jsem byla svědkem z toho, že se spolužačka radovala z toho, že to dostala. Pardon, ono je sice hezké mít konečně jeden pozitivní důvod na tom, že je vám blbě a bolí vás břicho a nejraději bych byla kluk, ale stres mi za něco takového nestojí. (I když nemohu říci, že je to úplně můj případ...)

Moje mamka o mně tvrdí, že jsem konzervativní. Je pravda, že v některých ohledech mám pocit, že je naprosto vedle, ale tady to tak prostě je. Jistě, ne každý toho pravého/pravou potká hned. Často je potřeba víc zkušeností - i moje mamka je podruhé vdaná. Poprvé se znali několik let, nevyšlo to. Podruhé kratší dobu a už jim to drží dost dlouho (vlastně za osm dní mají mít patnáctileté výročí). Každý se může přešlápnout, udělat blbost, opít se, někdo vám vhodí do pití drogu, podlehnete davu, kamarádce... Ale proč se to cpe i ostatním? Proč se něco takového přenáší do celé společnosti? Proč ji lidé takto ničí, zabíjí veškeré morální hodnoty? Proč si lidé myslí, že když je ve státě svoboda, tak mohou automaticky vše?

Osobně jsem si zvykla na fakt, že stojím tak nějak mimo. Nevadí mi to, jsem introvert. Nezajímá mě, co si o mě myslí každý člověk, kterého potkám. Dokážu se smířit s tím, že pro své okolí prostě budu ta věčná lesba, nudná a podobně. Jenže mě děsí pomyšlení na to, kolik holek - rozumných, chytrých, milých - v budoucnu ta společnost sebou stáhne. Když se podívám na to, jak se oblékají holky z šesté třídy, že v pohodě dají na FB fotku, kde jsou polonahé... A když v jídelně vidím holčičky z prvního stupně, které v klidu nosí podpatky a výstřihy, a není to jen případ jedné. Je mi z toho smutno. Zatímco tu panuje svoboda, společnost se dobrovolně mění v dav, kde nikdo nepřemýšlí. Je jedno, že je to špatné, že skutečně má ta věková hranice patnáct let své opodstatnění, stejně jako kouření. Je jedno, že tím oblékáním i chováním ty holky dávají najevo určitou věc a později na to mohou ošklivě doplatit.

Vždyť je to jedno, a pokud má někdo jiný názor, je automaticky považován za někoho, kdo žije v minulosti. Je přeci dvacáté první století, nová doba... Co znamená láska? Morálka? Slušné chování?

Možná to není vidět všude a vždy. Ale zjistila jsem, že na vztazích to jde vidět nejlépe.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yima Yima | E-mail | Web | 16. dubna 2014 v 18:43 | Reagovat

Prosím pěkně, já to taky nechápu. Vlastně jsem to nechápala už od malička. To, jak se to může stát, že se zrovna dva lidi do sebe zamilují, jak to, že zrovna ti dva? Však to znáš... někdo se do někoho zamiluje, ten se ale zamiluje do úplně někoho jinýho, ten zase do jinýho... Vždyť to musí být šílená náhoda, že se někdo zamiluje vzájemně!
A to se mi stalo jen jednou. Měla jsem jednoho kluka. V osmé třídě jsme se rozešli, byli jsme spolu skoro celý rok, on byl o dva roky starší.
A ano! Heterosexuálové to mají lehčí. -_- Protože buď kluk nepřijme, že je holka bisexuál, nebo holka není bi nebo lesba a to je taky na nic. A přijde mi dost komické, že někdo říká, že bisexuálové to mají nejlepší, protože si můžou vybírat z holek i z kluků. SAKRA NEMŮŽOU! -_-
Achjo. :D

2 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 16. dubna 2014 v 19:13 | Reagovat

O tohle jsem se celý minulý rok hádala s kamarádkami. Mám na vztahy (a i oblékání holek na prvním stupni) stejný názor jako ty, a ony opačný. Je to hrůza, jak se lidi za podobné věci dokážou odsuzovat. Stejně tak je to s homosexualitou. Dnes jsem se zeptala spolužaček na jejich názor k tomuto tématu, a strašně mě překvapilo, jak tvrdí, že je to špatné. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo: "What?" Protože je to prostě absurdní. Co kdyby homosexualita byla společností považována za "to základní"? Změnily by pak názor? (Ovšem moje spolužačky jsou stejně staré jako já, tekže většinou třináct let. V tomhle věku se ty názory asi ještě nemají brát tak vážně.)Navíc, odepřít někomu někoho, koho miluje, jen proto, že je stejného pohlaví je prostě totální kravina. Ve zprávách nedávno dávali takovou reportáž o skupině lidí na Slovensku, co se zasahují o dětská práva a tak dále. Nejdřív jsem si o nich myslela, jak jsou hrozně fajn, ale pak řekli, že si myslí, že rodina se musí skládat z muže a ženy. Aha, tak nejsou fajn.
No nic, doufám, že jsem nenapsala moc dlouhý komentář. Tvůj článek mě strašně zaujal. :)

3 Marrei Marrei | Web | 16. dubna 2014 v 21:01 | Reagovat

[1]: Já mám spíš pocit, že ta pravá láska vzniká až po čase prostě. Nic na první pohled. To toho člověka uvidím v deseti letech a mám vědět, že s ním zvládnu strávit celý život? :D
Já si nemyslím, že to předtím byla láska. Prostě jen nějak... takové to líbení se, šeptání v rohu třídy, pusa na tvář... :)
Nemůžou, protože to může právě vadit tomu druhému, bohužel... Všechno je to v tomto ohledu o toleranci. Dovedu si představit, že pokud by kluk své přítelkyni = slasharce přiznal, že je bi a měl něco s klukem, určitě by ho kvůli tomu neodkopla. :D

[2]: Na to téma, co kdyby byla homosexualita normální, psala myslím Yima povídku. (Jen nevím, jestli ji někde zveřejnila, či jsem jen podávala názor díky FB.)
Třináct let ještě není tak moc. Horší je, když je spolužák v šestnácti skutečně homofóbní - on je jinak inteligentní, ale prostě... (vlastně jediná věc, kvůli které bych byla schopna se s ním dost ošklivě pohádat). Je to kravina. A s tamtím... Já neříkám, že homosexuálové musí mít svatby. Chápu, že z hlediska tradice je to prostě věc muže a ženy. Ale nechápu pak ty překážky u adopce, pěstounské péče... Ty děti jinak skončí v ústavu, takhle by měly nějakou rodinu... Ale ne, ono by to nebylo pěkné... Hlavně, že pokud je matka sama, je to v pořádku - nic proti tomu, jen je to takové smutné.
Dlouhé komentáře nevadí, jsem za ně ráda. Děkuji. :)

4 Yima Yima | E-mail | Web | 16. dubna 2014 v 21:05 | Reagovat

[2]: Jak říkala Marrei, psala jsem na to téma povídku, to, že je heterosexualita zakázána. Je tam dole úplně odkaz. :) http://yim.blog.cz/1403/heterofobni-svet

5 Atze Atze | Web | 17. dubna 2014 v 18:42 | Reagovat

Víš co, za ty holky, které si hrají na dospělé můžou rodiče. Je to jen a jen o výchově. A když nosí výstřihy na prvním stupni, když mají sotva vystouplé bradavky  tak se není čemu divit, že o panenství přicházejí ve 13, 14 letech ne-li dříve.
A láska k tomu bohužel nepatří. Všichni chtějí být strašně "cool" a mít "swag" a hlavně ukázat ostatním, že jsou něco víc. Ale ve skutečnosti nejsou. Neví, co je život. Nechodí do práce, aby znali hodnotu peněz, takže klidně přijdou za maminkou a natáhnou ruku. (Vidíš, zase je to o těch rodičích)

A láska je pro ně věc druhá. Oni ani nemůžou vědět co je láska. Neznají to, nemají od koho. Láska a porozumění přijde až s věkem. U někoho je to dřív, u někoho později. Člověk si musí projít určitým špatným obdobím, aby se mohl radovat z maličkostí a věděl, že mu na tom druhém záleží. A hlavně aby přišel na to, proč mu na tom druhém záleží.
A já jsem šťastně zamilovaná dva roky. Taky jsem o toho člověka musela na chvíli přijít, abych přišla na to, co v něm mám a co k němu cítím. Ale jsem šťastná a vím, co chci od života a od partnera.

No a rada na závěr, kašli na lidi okolo tebe. Nebuď jedna z davu. To, že jsi jiná, neznamená, že jsi divná. Hlavu vzhůru :)

6 Marrei Marrei | Web | 17. dubna 2014 v 19:23 | Reagovat

[5]: Nemyslím si, že by vinu měli jen rodiče. Setkala jsem se s tím, že jedna dcera byla v pohodě, druhá ne. Všeobecně je to o společnosti, což se pak - bohužel - projeví i v těch rodinách. Ale je pravda, že pokud holka chce, tak všechny zákazy nějak obejde a do té školy zmalovaná půjde.

A neboj, už nějakou dobu jsem zvyklá na to, že nějak vyčnívám. Ale děkuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama