"Ave Imperator, morituri te salutant."

Myšlenkový palác

10. dubna 2014 v 17:39 | Marrei |  Téma týdne
Myšlenkový palác. Pokud sledujete Sherlocka od BBC, zcela jistě víte, o čem je řeč. Jedná se o určitou pomůcku pro to, aby si člověk zapamatoval co nejvíce věcí. Umisťuje je do prostoru, přidává k nim souvislosti - a pak je na těch místech nachází. Sherlock je v tomto rozhodně mistr. Možná se ptáte, proč se tak jmenuje i tento článek. Nemohu tvrdit, že svůj myšlenkový palác využívám k tomu, abych si něco zapamatovala. Samo o sobě mám na zapamatování jiné metody, které se mi jeví jako velmi účinné a dostačující.

Pokud znáte povídku Elysejský klíč, víte něco o jakémsi sálu vědomí. Je to prostor plný vašich vzpomínek, myšlenek, pocitů. Dalo by se říci, že můj myšlenkový palác je něco podobného.
Není to sice palác v pravém smyslu slova. Jedná se spíše o město. O město v oblacích. Právě proto o něm píši teď, v rámci tématu týdne. Nejedná se o budovu. Jedná se jen o samostatné místnosti umístěné v krajině, v různých scenériích. Mám jich několik a každá slouží k něčemu jinému.

A tak vás srdečně zvu dovnitř. Ne že bych vám měla v plánu ukázat naprosto vše - každý si některé věci za každou cenu chceme udržet v soukromí - ale část ano. Možná bych vám, ještě než začnu, mohla objasnit, proč jsem si něco takto ve své hlavě vytvořila. Zřejmě mě mrzelo, že jsem začala zapomínat, jak vypadají některá místa, která jsem viděla. A tak jsem se k nim začala více upínat, lépe pozorovat a přiřazovat k nim pocity, emoce. A některé z nich i pravidelně navštěvovat…



Náhle se ocitnete v parku. Není tu úplně teplo, fouká tu studený vítr a pohrává si s listy stromů. Cestička se táhne do dálky, ohraničená nízkým zábradlím. Na zeleném trávníku poskakují veverky, honí se, vylézají na stromy. Jedna se odvážně vydá k zábradlí, vyleze nahoru. Natáhne se, nechá se podrbat, a pak zas zvesela odskáče. V dálce se ozývá kejhání hus a zvuky informující o přítomnosti i dalšího ptactva. Za keři je vidět silueta pasoucího se koně. Vypadá to zvláštně - poněkud udržovaně a přitom si sem příroda našla cestu.

Park svatého Jakuba v Londýně. To místo jsem si okamžitě zamilovala, a tak snad není divné, že se sem i ráda vracím - alespoň ve své mysli. Pravda, ty koně tam nepotkáte - i když se nedaleko nachází královská jízdárna. Je to místo, kam se chodím uklidňovat, odpočívat, relaxovat. Přemýšlím zde o povídkách - pokud nejsou z historie - a jen tak se procházím sem a tam… a je mi krásně, i když zrovna mrznu při čekání na autobus.

Tma. Jen tma. Poslední proužek světla u protější stěny, který vzápětí zmizí, je pohřben do věčnosti, když někdo na druhé straně zavře tlusté dveře. Netušíte, kde jste, ztrácíte se. Víte, že se stalo něco, co vás rozčílilo, je vám na nic, nejradši byste někoho zabili, ale nic neuděláte. Můžete si jen sednout do tmy, dýchat a koukat se do prázdna.

I když i ten park slouží k uklidnění, tento sklep je pro jiné případy. Občas si připadám hrozně, nejraději bych řvala na lidi, křičela, nadávala. Ale nesmím, jsem si toho moc dobře vědoma. Jistě, někdy to v realitě nezadržím, musím to pustit ven… Tohle je pro případy, kdy si to nemohu dovolit, kdy musím upustit. Tohle pomáhá. Dostat do mozku určitou dávku paniky, která vyžene strach a přinutí mě se uklidnit.

V realitě se jedná o sklep v mé základní škole. Je dost temný, tahle místnost obzvlášť. Nachází se tam i kolo, na kterém tehdejší studentky šlapaly a tím vyráběly elektřinu, pokud vypadl proud (jedná se o zařízení z doby před druhou světovou válkou, kdy se jednalo o německou dívčí školu).

Na zemi se povalují křídy. Různě barevné. Je to divná místnost, nemá dveře a stěny se táhnou do nekonečna. Jsou bílé. Píši na ně křídami, všechny možné věci, slovíčka, vzorečky, slova, dětské malůvky, citáty…

Neznámá, naprosto virtuální místnost. Jen pro mě, pro mou osobnost, pro črty, pro obrázky, které v hlavě vypadají tak krásně, ale když je hodím na papír, tak je o nich škoda mluvit. Místnost pro skládání slov dohromady, vytváření vět a psaní, když se nepotřebuji někam přenášet - což se sice stává málokdy, většinou, když píši, různě cestuji, z místa na místo, vytvořím nové, a pak se tam už nepodívám…


Postupně si tak tvořím své město. Město v oblacích obehnané vysokými hradbami před realitou. Ne že bych se jí vyhýbala - jen někdy potřebuji na chvíli pryč.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aden Aden | 10. dubna 2014 v 17:50 | Reagovat

Memory palace je fakt dobrá technika,ale trochu aj nebezpečná (ja si dodnes spomeniem na učitela ktorý mi hovorí akú máme úlohu - referát vývoj PC ) :D

2 Yima - téma týdne Yima - téma týdne | E-mail | Web | 10. dubna 2014 v 17:55 | Reagovat

TO POSLEDNÍ! To se mi prostě hned evokoval sklep u Hubermannových. Jak tam Liesel s Hansem psala ta slova, co neznala.
Já jsem nikdy myšlenkový palác neměla. Ani žádná taková místa. Ještě asi před čtvrt rokem jsem ani nevěděla, co to myšlenkový palác vůbec je.
Moje hlava je bílá prázdnota se spoustou šuplíků, ve kterých jsou všechny ty nápady, vzpomínky, představy. Já si nedokážu představovat ani při čtení, i ty vzpomínky jsou pro mě téměř nemožné.
Mimochodem, jsi zařazena do výběru. :D

3 Aden Aden | 10. dubna 2014 v 18:04 | Reagovat

Yima - nemožné to nie je.Dobrá predstavivosť sa dá aj naučiť.Začneš tým,že si predstavíš svoj obľúbený predmet a pokračuješ ďalej,ďalej až si budeš vedieť predstaviť celý dom

4 Marrei Marrei | Web | 10. dubna 2014 v 18:18 | Reagovat

[1]: Já si taky některé věci z neznámého důvodu zapamatuji, mám je v té hlavě a netuším proč. Třeba proč si ze všech fyzikálních zákonů pamatuji přesně nazpaměť jen Archimédův. :D

[2]: To jsem si ani neuvědomila, že to může být jako tento sklep. A o tamto jsme si psali na FB, že. A děkuji. ^^

[3]: Nu, já mám spíš pocit, že je možné ji procvičit, ale naučit úplně ne. :) A děkuji za komentář!

5 Aden Aden | 10. dubna 2014 v 18:31 | Reagovat

[4]: Ja mám stále v hlave výrok od Archimédesa : Nájdi mi bod v univerze a ja ti vyťažím tvoju zem z kolají :D

6 Lisi Lisi | Web | 14. dubna 2014 v 19:04 | Reagovat

Na obě otázky si mohu odpovědět ano - znám Sherlocka a i Elysejský klíč.  A dál článek pokračuje  skvěle.

7 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 16. dubna 2014 v 19:17 | Reagovat

Nedávno jsem se pokusila vytvořit svůj palác mysli. Nešlo mi to, a Sherlocka proto velmi obdivuji. Ale místnosti a místa jako ty si představit umím. Krásně napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama