"Ave Imperator, morituri te salutant."

Dítě ve tmě

10. května 2014 v 15:17 | Marrei |  Povídky
Po více než měsíci jsem něco konečně dopsala. Tu povídku jsem v hlavě nosila docela dlouho, až jsem se k tomu dostala... Osobně z ní mám docela pozitivní pocit, nicméně nevím, co si o ní myslí ostatní - protože i když jsem ji posílala třem kamarádkám s prosbou o kritiku, nějak asi zůstala zapomenuta... A tak žádám alespoň vás o komentáře, budu za ně moc a moc ráda. :) Hlavně proto, že ten konec je taková metafora, popravdě je mám dost v oblibě, i když pokud mi skočí do komunikace s ostatními, jsou mi vyčítány, protože to vlastně nedává smysl, neví, co myslím...
Jedná se o originální povídku, možná částečně historickou, záleží na tom, jak to berete. Za komentáře posílám virtuální objetí a budu velmi vděčná. :)


Pláče.
Teplé slzy smáčejí tváře, zasychají a vytváří mlčenlivou cestičku, sotva postřehnutelnou na světlé kůži. Opatrný proud, co vysychá, odnáší vše do neznáma, aby se vzápětí mohlo vrátit něco jiného, horšího.
Jedna z mnoha slz mu ulpěje na koutku, slaná a hořká po zoufalství. Nechá ji, nevšímá si jí. Možná znásobí pocit žízně, ale co na tom záleží?

Bojí se.
Je tu tma. I když venku by mohlo být jasné poledne. Tma, tíseň, pach neznámé noční můry, ze které se nelze probudit. Rachot vlaku tu hraje svou vlastní ukolébavku. Hrozivou, se stále stejným rytmem i výškou, bez přestání se ozývající se všech směrů, rezonující v hlavě a uších. Na začátku jí chtěl uniknout, teď už se nevzpírá. Jen leží, oči vytřeštěné do tmy. Nedívá se na zem jako jiní, neprohlíží si rozmazané koleje skrz díry mezi prkny, prostě se jen dívá do temnoty a doufá, že se probudí. Že začne křičet a plakat a maminka přijde, aby ho probudila. Nekřičí. Možná jen neslyší jeho pláč. Možná ani přijít nemůže. Vždyť sám ví, že tohle není sen.

Je mu zima.
Husí kůži už má hodiny. Možná dny. Neví. Třese se. Má pocit, že venku sněží. V těchto dnech sněžilo pořád. Pamatuje si, jak se sníh snášel na náměstí, jak se v zahradě kouloval s ostatními chlapci. Zdá se, jakoby to bylo z jiného života, a přitom se to všechno stalo ani ne před týdnem.
Možná by na podlaze bylo tepleji, ale není si tím jist. Mráz vše překrývá, halí do svého bílého hávu. Má pocit, že i jeho za chvíli zahalí, vytvoří z něj ledovou sochu, která odejde s prvním jarním sluncem.

Volá.
Ani neví, jestli nahlas, nebo jsou všechna ta slova jen uvězněna v jeho hlavě. Ale nikdo neslyší, nikdo neodpovídá. Slova hozená do větru, jejichž ozvěna se marně vrací, bez jakékoliv známky o nálezu kohokoli, kdo by slyšel. Ví, že tu není. Odešla? Ne. Nebo alespoň doufá. Neví, kde je. Mohli ji někam odvléct. Ale on si na to nepamatuje, veškeré vzpomínky splývají a překřikují se v jeho hlavě, že každá z nich má pravdu. Co když je to jen tisíce snů?

Nedýchá.
Nebo si to alespoň myslí. Dech se zadrhává, hrudník se nechce zvednout, tělo se vzpírá, nechce, ne a ne… Není tu žádný dostatečný důvod, na co žít? K čemu? Proč?
A přesto žije. Přežívá. Existuje. Další drahocenné molekuly kyslíku se vstřebávají do krevního oběhu, naplňují plíce a prodlužují už tak nekonečnou chvíli utrpění. Kdy to skončí? Kdy už tu nebude žádný vzduch, žádný kyslík, bude lapat po dechu a marně škrábat prsty do dřevěných prken?

Doufá.
Chce jen jedinou věc. Aby to byl sen, aby se probudil doma, v posteli, o několik let dříve… V té době byl malý, sotva chodil, možná ani nemluvil, není si jist. Ale pamatuje si. Pamatuje si ty krásné časy, všechny ty lidi… Kolik jich už je teď mrtvých? Kolik jich smrt čeká? Kolik z nich jede na smrt stejně jako on, uzavřený v kleci ze zoufalství, strachu a nevědomí?

Počítá.
Netuší co. Možná čas, vteřiny, ale je moc pomalý. Možná skřípění kol. Možná nic… Možná to jsou jen čísla, co se mu vybaví v mysli, dětská říkanka na dlouhou chvíli. Možná je to chvíle na vysvobození z toho všeho, chvíle klidu ve vlastní hlavě, která se soustředí na jedinou věc. Možná je to ten okamžik, kdy si uvědomí, že to není sen. Nic z toho.

Vlak poskočí, zastaví se. Dojeli? Ne, dveře se neotevírají. Do vagonu se vkrádá mráz a chlad. Nový příliv pláče, ale ne u něj. On už nemá, co by plakal. Třese se ještě víc než předtím. Na co čekají? Co se stalo?
Šeptá sám pro sebe. Jediné opakující se slovo. Tentokrát to není jen v jeho hlavě. Tentokrát je to skutečné, nahlas vyslovené. Nevyslyšená modlitba ke komukoliv, kdo by jej vyslechl. Ale kdo by to mohl být, když Bůh je ke všemu hluchý a slepý?

"Mami…"

Jenže ona tu není, pomyslí si vrásčitá stařena, co prochází zmrzlou krajinou podél vlaku. V dálce se ozve výstřel. Pak se kolona vagonů znovu rozjede.

"Bojíte se?" otočí se žena k ptákům, co se vznesli do vzduchu a odlétají do dáli. "Vždyť v tom vagonu už nebude žádné dítě."

A na zamrzlé pláni nestojí žádná smrt.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AnnElfwind AnnElfwind | E-mail | Web | 11. května 2014 v 1:40 | Reagovat

Tak z toho mrazí!
Je to krásně napsané. Nic podobného jsem nikde nečetla a smekám před tebou a přidávám si tvé stránky do oblíbených.

2 Hubert Hubert | E-mail | Web | 30. května 2014 v 12:27 | Reagovat

To je skvělý. Bavíš mě! Určitě se ještě vrátím.

3 Étrange et fou créature Ge Étrange Étrange et fou créature Ge Étrange | E-mail | Web | 31. května 2014 v 1:59 | Reagovat

To je tak krásné. Mrazivé. Poetické. Kouzelné. Děsivé a úchvatné.

4 Maya Rowlisová Maya Rowlisová | Web | 31. května 2014 v 16:55 | Reagovat

:O krásné! vím, jakou to dá práci napsat povídku, ale napsat tohle! páni originální myšlenka! jak pak by tohle šlo kriizovat, když je to dokonalé! piš! určitě si budu číst tvoje povídky!

5 Em Zet Em Zet | Web | 9. srpna 2014 v 14:52 | Reagovat

Ta poslední věta tomu nasadila korunu. Tohle je... úžasná povídka. Psychologická, zajímalo by mě, jestli jsem to pochopila správně... ale ten konec... ten je neuvěřitelný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama